Ohlédnutí za ICF Converge 2026 v Paříži
ICF Converge 2026 v Paříži nebyla konferencí v klasickém slova smyslu. Spíš happeningem, kde se koučink více odehrával než prezentoval, a to na jednoduché, ale silné myšlence: budoucnost nevzniká na pódiu, vzniká v prostoru mezi lidmi – a tak se i tam v každém tématu na každém pódiu odehrál pouze začátek. Pokračování si pak našlo k účastníkům cestu řadou pestrých formátů, v nichž si každý našel to své.
Ve formátu pro všech téměř 700 účastníků najednou jsme se sešli každý den jen jednou – poprvé v neděli s tématem diverzity a inkluze: to do programu vstoupilo přes otevřenou otázku: Where do we go from here? A nabídlo i nástin odpovědi - from fear to opportunity - ne jako deklarace, ale jako startovní bod.
Prezentace připomněla to, co nejspíš my koučové všichni víme: to zajímavé se ale začlo dít následně, kdy se téměř 700 účastníků rozdělilo ke kulatým stolům a ve skupinkách do dvanácti koučů téma diskutovali svými autentickými zkušenostmi a pohledy. Tam už nešlo o správné odpovědi, spíše o to, co se stane, když se různé perspektivy opravdu potkají – bez filtru, bez bezpečné vzdálenosti velkého sálu. U mého stolu jsme se sešli ženy a muži ze čtyř různých kontinentů, různých etnických a věkových skupin, různého náboženského vyznání a všichni jsme byli přesvědčeni, že jsme zcela bez předsudků. Vzájemné sdílení nám ukázalo, jak relativní toto přesvědčení je.
Ve formátu opět pro všechny jsme se druhý den ICF Converge sešli nad tématem budoucnosti AI, a to s panelem čtyř osobností, které téma AI pro ICF Global zpracovávají dlouhodobě. Zaznělo mnoho zajímavých myšlenek, z nichž jedna, kterou jsem si odnesla, je o jejím jasném vymezení: umělá inteligence není konkurent kouče. Je to zesilovač myšlení. Ale jen do chvíle, než se začne ztrácet hranice mezi nástrojem a vztahem. Tam začíná skutečná otázka etiky – ne technologie. Panel mě zaujal natolik, že jsem hned oslovila jednoho z účastníků, Oliviear Malafronte, aby připravil SIG pro naši komunitu a to už se povedlo – pokud vám utekl, určitě se podívejte na záznam ve členské sekci.
Třetí den jsme v síle 700 koučů završili s tématem wellbeingu, který za mě mistrně uchopila Malene Rydahl, autorka knihy Happy as a Dane. Připomněla, že wellbeing není projekt na zlepšení kohokoliv. Není to disciplína. Je to to, jak člověk žije každý den – a co ho buď vyčerpává, nebo podporuje. Sdílela i několik zajímavých výzkumů a možná překvapivých čísel – jedno takové bylo pro mě zjištění, že prostředí, v němž žijeme, nás z hlediska pocitu wellbeingu ovlivňuje jen z 10%, zatímco náš postoj ke světu z celých 40% - zde je velké pole pro nás pro kouče a možná je to i zajímavý moment k zamyšlení, co čeho investujeme a čemu věnujeme svoji pozornost.
Tři dny pak plnily různé formáty sdílení v různě početných skupinách, od krátkých cílených propojení přes několikahodinové prožitkové workshopy, k více obvyklým prezentacím, téměř vždy okořeněným nějakou inovací. Bylo těžké si vybrat, kam půjdete a často jsem měla pocit, že chci být minimálně na dvou místech zároveň. Nadchl mě zájem kolegů o mé téma koučinku pro zlepšení mezigeneračního porozumění, u nějž jsme se sešli s kolegyněmi a kolegy z USA, Kanady, Německa, Švýcarska, Francie, Arménie, Ázerbájdžánu, Velké Británie, Irska, Libanonu a Polska a já jsem si odnesla to, že toto téma rezonuje. Za srdce mě vzal workshop Music Makes Me , který nás vzal úplně jinam než běžné workshopy. Rytmus, společné ladění a velmi rychle viditelná realita: jak snadno se skupina synchronizuje – a jak rychle se rozpadne, když každý hraje sám za sebe. Hudba tu nebyla metaforou, byla diagnostikou, nástrojem terapie i nástrojem tvorby dní příštích.
Moc se mi líbil i workshop praktických nástrojů pro zvládání stresu kouče a návratu k sobě, který – jak jinak, než prožitkově, připravila legenda Marilyn Atkinson: připomněla něco, co v době nástrojů a technologií, roste na významu: pozor, ať se neodpojujeme od sebe.
Workshop Rituals that work připomněl, že síla často není v inovaci, ale v opakování. Krátké struktury. Malé rituály. Přechody, které dávají tvar jinak roztříštěným dnům, mohou přinést významné posuny jednotlivcům a týmům, a být tak svého druhu nástrojem v koučinku.
ICF Converge 2026 nebylo postavené na klasickém „poslouchej, uvědom si a odejdi“.
Místo toho přineslo:
• malé diskusní kruhy
• facilitované dialogy
• zážitkové workshopy
• interaktivní learning zóny
Každý formát říkal jinou formou totéž: učení nevzniká přenosem. Vzniká skutečnou účastí.
Z Paříže jsem si neodnesla seznam trendů, ale to, že ICF jsme opravdu my: náš svět je méně o expertech na pódiu, více o prostoru, který lidé našeho kmene společně vytvářejí. A tak i toto své ohlednutí završím otevřenou otázkou pro vás/nás:
Co se stane, když přestaneme koučink veřejnosti vysvětlovat – a budeme ho spolu naplno dělat a žít?
Eva Rybková
